Ano - přesně tak - kvůli rakvi. Vím, že  je to černý humor. Všemu předcházelo kupodivu vnímavé manželovo poznání, že nějak hubnu, jelikož mi "na zadku" plandají kalhoty.  Na manželovu otázku, co mne tak nastartovalo k  hubnutí, jsem řekla, že jsem přemýšlela o tom, že když budu mít váhu dobytčete, bude těžké mne dát do rakve a rakev odnést do krematoria. A tak mu chci mu ušetřit starosti a námahu. Že on dostal záchvat smíchu, je jasné. :-D)
Ale ten motiv nebyl zase tak úplně bez důvodu. V jednom ze svých blogů jsem psala, že jsem se vloni musela vyrovnat s dost vážnými skutečnostmi. Mimo jiné mi hrozí další velká břišní operace, která mi může trochu zkvalitnit život tak na dalších dva až pět let (nebo mne zabít). A já se jí zuřivě bráním. A  nejen proto, že už to znám, že to moc bolí, dlouho jsem imobilní, izolovaná od normálního života a dlouho se s následky psychicky i fyzicky vyrovnávám a výsledek je navíc nejistý a dočasný. 
 Ale také v tom odmítání hraje roli děsivá a pravdivá představa, že mne  v narkóze a bezvládnou  několik zdravotníků s velikou námahou cpe na operační stůl a zase zpátky. Nic na tom nemění fakt, když jsem se svěřila s obavami operatérovi, jestli už někdy operoval tak objemné stvoření, tak mi s úsměvem sdělil, že "už jsme tu měli i 120 kilovou dámu". Že operovat takové tlouštíky není pro zdravotníky žádný med, je jasné. 
Takže můj motiv k hubnutí je trochu vyšinutý, ale  relevantní. Jistě, chtěla bych být štíhlejší kvůli sobě, abych byla hezčí, oblékala se jako člověk, nefuněla do kopce...Ale rozhodně nechci, aby lékař někomu chlácholivě říkal: "Už jsme operovali DVĚ více jak stokilové dámy". :-)